Sdílet na Facebooku

O šťastné tabuli

Po sedmi letech jsem se vrátila do školy. A nemaje ve třídě interaktivní tabuli, bědovala jsem doma, že budu muset psát tou "hnusnou" křídou na tu oprýskanou "hnusnou" tabuli. (Omlouvám se za vulgarismus, ale nic příhodnějšího opravdu nevymyslím). A tu můj manžel pravil: "Ženuško moje, to není přece taková tragédie, podívej se na situaci jinak." A vymyslel pro mě pohádku o šťastné tabuli :-)

Za devatero kopečky a sedmi údolími leží malá vesnička Pěníkov. V té vesničce mají školu a v ní tabuli, která je docela obyčejná, ale ne zas tak úplně. Chcete vědět, jak je to možné? Tak si poslechněte tenhle podivuhodný příběh, který vám teď chci vyprávět. Bylo to asi nějak takhle:

 

Školní tabule sloužila dětem i jejich učitelům dlouhá léta. Tak dlouhá, že ani můj děda nepamatuje, kdy se ve škole objevila. Byla natřená černou barvou, hrdě visela na zdi a měla moc ráda svou kamarádku křídu, která se po ní vesele proháněla. Byla šťastná, když se na ni všichni dívali a myli ji houbou, zkrátka když byla středem pozornosti.

 

Jak šel čas, začaly se ve škole objevovat moderní interaktivní dotykové tabule, které krásně svítily, uměly spoustu věcí, a byly chytré, možná že víc než paní učitelky. Stará tabule byla smutná, protože se všechno začalo točit kolem těch nových, úžasných tabulí, které se děsně naparovaly, až to nebylo hezké. Paní učitelky přestaly na starou, obyčejnou tabuli, psát a říkaly, že je ošklivá a že nic neumí, a že by se měla sundat a odvézt někam, kde končí staré, nepotřebné věci. Pan školník ale měl zrovna na práci něco jiného, a tak se na starou tabuli zapomnělo. Tabule byla smutná, tak smutná a opuštěná, že z ní začala prýskat barva.

 

V místním potoce uplynulo mnoho vody a jednoho dne se nad Pěníkovem začala stahovat černá mračna. Brzy jich bylo tolik, že zakryla celou oblohu, zvedl se obrovský vítr a začala bouře. Blesky se na obloze křižovaly, pršelo a vítr se změnil ve vichřici. Lidé to všechno smutně pozorovali z oken svých chalup a čekali, jak to skončí. A také, že skončilo. Druhý den bylo po bouři a zase vylezlo usměvavé sluníčko. Ani škody nebyly velké, vichřice vyvrátila jen pár stromů, které strhly elektrické vedení. Rázem byla celá ves bez elektřiny a s ní i škola. Pan starosta říkal, že oprava bude trvat nejmíň týden, protože za devatero kopečků a sedm údolí musí přijet opraváři z města.

 

Paní učitelky se ve škole velice podivily, že ty krásné, chytré, dotykové tabule nefungují a najednou neumí vůbec nic. Co se to s nimi stalo? Byly totiž na elektřinu, kterou nutně k provozování svých kousků potřebovaly. Bez ní se na ně nedalo ani psát. Paní učitelky nevěděly, co mají dělat, a zmateně pobíhaly po školní budově, až se jedna z nich zastavila a vzpomněla si, že mají přece tu starou ošklivou tabuli, jak děsně kvičí, když po ní jezdí křída.

 

To je ono! Hned se kolem tabule seběhly a setřely z ní prach. Křída začala vesele poskakovat po tabuli a zpívala radostí. A naše tabule získala zpátky svou důležitost, pan školník ji natřel novou barvou a sloužila zase stejně jako dřív.

 

Po týdnu, když do školy začala opět proudit elektrická energie a dotykové tabule ožily, už nikdo na starou dobrou tabuli nezapomněl. Paní učitelky se k ní s dětmi rády vracely a pravidelně s ní pracovaly. A tabule byla šťastná, že ji zase někdo potřebuje, a že je dětmi opečovávaná a umytá. A protože si děti i paní učitelky uvědomily, že i když naše tabule neumí to, co ty nové interaktivky, je stále potřebná, slouží dodnes.

K O N E C

26. 8. 2016 Ivana Hrubá Eliášová

©2014 Iva Hrubá Eliášová